Citadela - kapitola CXI

Jistě se totiž setkáš s cizími svědky, před nimiž se budeš muset rdít. A abys ze sebe smyl hanbu, nebudeš se k jejím chybám znát. Ale k něčemu se znát musíš. Budeš snad zajedno s těmi, kdo po tvém domě plivali? Řekneš, že měli pravdu. Možná že ano. Ale já chci, abys byl ze svého domu. Od těch, kdo plijí, jdi dál. Ty plivat nemáš. Vrať se domů a řekni: „Proč jste mne udělali tak ošklivým? Ta hanba!“ Když mají totiž oni vliv na tebe a pokryli tě hanbou, ty tu hanbu přijmi a můžeš pak zase působit ty na ně a dodat jim krásy. A dodáš krásy sobě, Odmítneš-li plivat, neznamená to. že chyby kryješ. Nýbrž že je bereš za své, abys je smyl.

Ti, kdo se nechtějí k těm chybám znát a sami popichují cizince: „Vidíte tu hnilobu, já ji však nezpůsobil ...“

Ti se však neznají k ničemu. Budou ti tvrdit, že se znají k člověku, k ctnosti či k Bohu. Pokud však taková slova neznamenají uzel vztahů, jsou prázdná.

Bůh sestupuje přímo do domu, aby se stal domem. Pro člověka pokorného, který rozžehuje svíce, je Bůh povinností rozžehovat svíce. Pro toho, kdo se zná k lidem, není slovo „člověk“ jen slovníkový výraz, nýbrž znamená pro něho lidi, za něž je odpovědný. Utéci před rozžehováním svící a dát přednost Bohu je příliš snadné. Ale já neznám člověka, nýbrž lidi. Neznám svobodu, nýbrž svobodné lidi. A neznám štěstí, nýbrž šťastné lidi, Ani krásu, nýbrž krásné věci. Ani Boha, nýbrž horoucnost svící.

"Utéci před rozžehováním svící

a dát přednost Bohu

je příliš snadné."

A ti, kdo hledají podstatu jinde než ve zrození, ti prozrazují jen vlastní jalovost a prázdnotu srdce. Takoví lidé nemohou žít ani zemřít, neboť pouhými slovy se žít ani zemřít nedá.

Na člověka, který odsuzuje a k ničemu se nezná, takže soudí jen kvůli sobě, budeš narážet leda jako na zbytečnou zeď. Jde mu jen o vlastní obraz, a ne o lásku. Jen o něho samého jakožto nazíraný předmět, a ne jakožto vztah. A to postrádá smyslu.