KATEŘINA:

"Rozjasni to podmračené čílko
a nesrš pohledy, jež zraňují
tvé kníže, tvého vládce, tvého pána!
Jak louku mráz to spaluje tvou krásu
a jako vítr květy cuchá to
tvé dobré jméno, aniž tím co získáš.
Jak rozvířený pramen nepohledná
je žena, když se zlobí: pranikoho,
ať žízní sebevíce, nenapadne
tu hnusnou, hustou, kalnou břečku pít.
Tvůj manžel je tvůj pán, tvůj šafář, tvoje duše,
tvůj mocnář pečlivý, ten, kdo tě nedá
a pro tvou obživu hned na moři,
hned na souši své tělo týrá prací,
noc v bouřích trávě, na mraze svůj den,
co zatím ty si doma hovíš v teple;
a nevymáhá za to jinou daň
než trochu lásky, vlídnosti a kázně:
ví bůh, že málo na tak velký dluh!
Čím občan povinen je vladařovi,
tím žena povinna je svému choti;
a je-li zpupná, mrzutá a zlá
a neposlušná jeho moudrých přání,
co jiného pak je než ohavný,
nevděčný velezrádce lásky samé?
Stydím se za ženy, jak hloupé jsou,
že válčí, kde by měly žebrat o mír,
a chtějí vládu, velení a moc,
kde mají sloužit, milovat a mlčet.
Proč jsme tak slabé, útlé, křehounké,
neschopné samy probíjet se světem,
než aby něha líbezného těla
i v něze duší se nám obrážela?
Vy červíčci, jak bezmocní, tak zpupní!
Já byla hrdá aspoň jako vy,
aspoň tak odvážná a spíše v právu,
když zlobně křikem splácela jsem křik.
Však nyní vím: je třtina naše zbroj
a naše síla přelud. Zdání klame:
tím slabší jsme, čím víc ji předstíráme.
Vždyť je to marné! Co jste dlužný, plaťte,
a pod nohy svých mužů ruce klaďte!
Když mému choti se ta služba hodí,
zde je má ruka! Nechať po ní chodí!"