LE PETTIT PRINCE
17. 8. 2006
Žil v oblasti asteroidů 325, 326, 327, 329 a 330. Nejdříve se tedy vypravil
na ně, aby tam hledal nějaké zaměstnání a poučení.
Na prvním bydlel král. Oblečen v purpur a hermelín, seděl na velmi prostém, a
přece majestátném trůně.
"A hleďme, poddaný," zvolal král, když uviděl malého prince.
A malý princ se ptal sám sebe: Jak mě může znát, když mě ještě nikdy neviděl?
Nevěděl, že králové vidí svět velice
zjednodušen. Všichni lidé jsou pro ně poddaní.
"Pojď blíž, ať tě lépe vidím," řekl mu král a byl moc pyšný, že
konečně někomu kraluje.
Malý princ se díval, kam si
sednout, ale planeta byla celá zaplněna nádherným hermelínovým pláštěm.
Zůstal tedy stát, a protože byl unaven, zívl.
"Zívat v přítomnosti krále se nesluší," řekl mu mocnář. Zakazuji ti to.
"Nemohu se udržet," odpověděl malý princ celý zmatený. "Byl jsem
dlouho na cestě a nespal jsem…"
"Nařizuji ti tedy, abys zíval," řekl král. "Již celá léta jsem neviděl nikoho
zívat. Je to pro mne něco nového. Tak jen zívej dál. Nařizuji ti to."
"Teď se bojím…už nemohu…," odpověděl malý princ a po uši se začervenal.
"Hm, hm," odpověděl král.
"Tak…tak ti nařizuji chvílemi zívat a chvílemi…" Trochu brebtal a zdál se pohněván.
Králi šlo o to, aby se uznávala jeho
autorita. Nestrpěl neposlušnost. Byl to absolutistický mocnář. Ale byl také
velký dobrák, a proto dával rozkazy rozumné.
"Kdybych nařídil," říkával, "kdybych nařídil generálovi, aby se
proměnil v mořského ptáka, a on neuposlechl, nebyla by to vina generálova, ale moje."
"Mohu se posadit?" zeptal se
nesměle malý princ.
"Nařizuji ti, aby ses posadil," odpověděl král a přitáhl si
majestátně cíp svého hermelínového pláště.
Malý princ žasl. Planeta byla maličká. Nad
čímpak mohl král vládnout?
"Vaše Veličenstvo,"
pravil, "prosím o prominutí, že se vás ptám…"
"Nařizuji ti, aby ses mě ptal," řekl honem
král.
"Vaše Veličenstvo, čemu vládnete?"
"Všemu," odpověděl král velmi prostě.
"Všemu?"
Král rozvážně ukázal na svou planetu, na ostatní planety a na hvězdy.
"Tomu všemu?"
"Ano, tomu všemu," odpověděl král.
Byl to totiž vladař nejen absolutistický, ale i vševládnoucí.
"A hvězdy vás poslouchají?"
"Ovšem," řekl mu král. "Uposlechnou ihned. Nesnesu nekázeň."
Taková moc malého prince oslnila. Kdyby on ji měl, viděl by ne
čtyřiačtyřicet, ale dvaasedmdesát, nebo dokonce sto či dvě stě západů slunce
v týž den, aniž by musel posunout židli! A poněvadž mu bylo trochu smutno
při pomyšlení na jeho malou, opuštěnou planetu, dodal si odvahy a požádal
krále o jednu laskavost:
"Chtěl bych vidět západ slunce… Udělejte mi tu radost… Nařiďte slunci, aby
zapadalo…"
"Kdybych nařídil generálovi, aby
létal od květiny ke květině, jako létá motýl, nebo aby psal tragédii, nebo
aby se proměnil v mořského ptáka, a generál by rozkaz neprovedl, čí by to
byla chyba?"
"Vaše," odpověděl pevně malý princ.
"Správně. Je třeba žádat od každého to, co
může dát," odvětil král. "Autorita záleží především na rozumu.
Poručíš-li svému lidu, aby šel a vrhl se do moře, vzbouří se. Mám právo
vyžadovat poslušnost, protože mé rozkazy jsou rozumné."
"A co ten můj západ slunce?"
připomněl mu malý princ, který nikdy nezapomínal na otázku, když ji jednou dal.
"Budeš mít svůj západ slunce. Vyžádám si ho.
Ale poněvadž umím vládnout, počkám, a k tomu budou příznivé podmínky."
"A kdy to bude?" otázal se malý princ.
"Hm, hm!" odpověděl král a podíval se nejprve do tlustého kalendáře.
"Hm, hm, bude to…bude to dnes večer asi ve tři čtvrti na sedm. A uvidíš, jak jsou mé
rozkazy přesně plněny."
Malý princ zívl.
Litoval, že přišel o západ slunce. A také se již trochu nudil.
"Nemám tady už co dělat," řekl králi. "Zase půjdu!"
"Neodcházej," zvolal král. Byl přece tak hrdý, že má poddaného.
"Neodcházej, jmenuji tě ministrem!"
"A čeho?"
"Ministrem…ministrem spravedlnosti!"
"Ale vždyť není koho soudit!"
"To se neví," podotkl král. "Ještě jsem nevykonal objížďku
po svém království. Jsem už hodně starý, nemám místo pro kočár a chůze mě unavuje."
"Ó! Ale já jsem už všechno
viděl," řekl malý princ a nahnul se, aby se ještě jednou podíval na
druhou stranu planety. "Tam na druhé straně také nikdo není…"
"Budeš tedy soudit sám sebe,"
odpověděl král. "To je to nejtěžší. Je to mnohem nesnadnější soudit sám
sebe než někoho jiného. Jestliže se ti podaří sám sebe dobře soudit, bude to
znamenat, že jsi opravdu mudrc."
"Jenže soudit sebe mohu kdekoliv. Na to nemusím bydlet tady."
"Hm, hm!" odvětil král. "Myslím, ze na mé planetě je někde stará
krysa. Slyším ji vždy v noci. Můžeš soudit tu starou krysu. Občas ji
odsoudíš na smrt. Tak bude její život záviset na tvé spravedlnosti. Ale
udělíš jí vždy milost, abys ji ušetřil. Je tu jenom jedna."
"Já nemám rád, když se odsuzuje na
smrt," odpověděl malý princ, "a opravdu myslím, že odejdu."
"Ne," řekl král.
Ale malý princ dokončil přípravy a nechtěl už starého vladaře trápit:
"Kdyby si Vaše Výsost přála, aby se jí přesně uposlechlo, mohl by mi dát rozumný rozkaz.
Mohl by mi například nařídit, abych se vzdálil, dříve než uplyne minuta. Zdá se mi, že podmínky jsou
příznivé…"
Poněvadž král neodpovídal, malý princ nejprve zaváhal, potom si vzdychl a
vydal se na cestu.
"Jmenuji tě svým vyslancem," volal za ním spěšně král. Tvářil se
velice pánovitě.
Dospělí jsou hrozně zvláštní, pomyslel si cestou malý princ.
maly princ
(Taira, 9. 2. 2007 23:38)