KOLEKTIVNÍ VINA NEEXISTUJE

Výňatek Franklovy řeči při vzpomínkové slavnosti na náměstí před vídeňskou radnicí v roce 1988. Mluví v ní o své rodině a o svých rodičích, jimž věnoval své vzpomínky a divadelní hru.

Prosím Vás, abyste v tuto chvíli vzpomínání se mnou zavzpomínali: Na otce. Zahynul v Terezíně. Na mého bratra. Zahynul v Osvětimi. Na mou matku. Zahynula v plynové komoře v Osvětimi. Na mou první ženu. Přišla o svůj mladý život v táboře Bergen-Belsen.

A přesto vás musím poprosit, abyste ode mne neočekávali ani slovo nenávisti. A koho bych také měl nenávidět? Znám sice oběti, ale neznám pachatele. Rozhodně je neznám osobně. A řeči o kolektivní vině odmítám. Kolektivní vina totiž neexistuje. Vina může být v každém případě jen osobní. Jsem vinen něčím, co jsem sám spáchal, nebo snad opomenul udělat! Ale nemohu být vinen něčím, co udělali jiní lidé, byť to byli mí rodiče nebo prarodiče.

Vracím se zpět ke svému osvobození z koncentračního rábora. Vrátil jsem se s prvním možným transportem ns korbě náklaďáku do Vídně.

Mezitím jsem byl třiašedesátkrát v Americe. Vždy jsem se však vrátil do Rakouska. Ne snad proto, že by mě Rakušané tolik milovali, to spíše naopak. Bylo to proto, že já jsem miloval Rakousko, a jak známo, láska nemusí být vždy vzájemná.

Nuže, kdykoliv jsem v Americe, vždy se mě Američané ptají: "Proč jste k nám, pane Frankle, nepřišel už před válkou. Mohl jste si tak mnohé ušetřit!" A já jim pak musím vysvětlovat, že jsem celá ta léta musel čekat na vízum. A když už přišlo, bylo pozdě.

Američané se mě dále ptávají: "A proč jste k nám nepřišel alespoň po válce? Copak vám toho Vídeňáci nadrobili málo? Vám a vašim drahým?"

Nuže, říkám pak těm lidem: ve Vídni byla například baronka, katolička, která s nebezpečím vlastního života skrývala u sebe mou sestřenici, a tak jí zachránila život.

A pak byl ve Vídni jeden advokát, socialista, který mě, také s nebezpečím, podstrkával jídlo, kdykoliv to bylo možné. A v tu chvíli se ptávám Američanů já: "Jak bych se mohl nevrátit do města, v němž žili takoví lidé?"

Dámy a pánové, pomyslete jen, že odpor předpokládá heroismus a heroismus lze podle mého názoru vyžadovat jen od jednoho jediného člověka - od sebe sama.

Nacionální socialismus zplodil rasové šílenství. Ve skutečnosti však existují jen dvě lidské rasy: "rasa" slušných lidí a "rasa" neslušných lidí. A toto rasové dělení probíhá napříč všemi národy a uvnitř každého jednolivého národa napříč všemi stranami. To, že slušní lidé jsou v menšině, a že v menšině vždy byli a pravděpodobně i budou, s tím se musíme vyrovnat. Nebezpečí hrozí teprve tehdy, jestliže nějaký politický systém vyplaví na povrch ty neslušné - když dojde k negativnímu výběru. Proti tomu však není žádný národ imunní. A v tomto smyslu je holokaustu schopen v zásadě každý národ.

FRANKL, Viktor Emanuel. A přesto říci životu ano. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006, s. 169-170.