Kam s ním?

KRÁTKÉ ZAMYŠLENÍ NAD TÍM, KOMU PATŘÍ SV. VÍT

Příliš si nelibuji v tom vyjadřovat se písemně k aktuálním problematikám. Za prvé těžko se mění názor na to, co člověk jednou napíše a za druhé, zdá se mi, že následkem takového počinu často vzniká velmi těžkopádná reakce a chybí možnost jakéhosi dodiskutování.. Přesto dnešní docela zajímavé názorové spektrum u posluchačů Radiožurnálu, mě přimělo, abych se nad svým názorem hlouběji zamyslela. Dovolte, abych tak učinila z pohledu studenta filosofie, katolíka a současné naděje budoucnosti, tedy mladého člověka, stále hledajícího.

Jsme země, o níž statistiky hovoří jako o zemi s 59 procenty obyvatel bez vyznání (ke katolické církvi se hlásí 27%). Nelze tedy očekávat, že by se v takovém prostředí dal obhájit názor vycházející pouze z náboženské konfese. Obrátím se proto k mé druhé lásce; filosofii, k podstatě filosofie samotné. Jako první pojmenoval filosofii Pythagoras. Filosofy označil za lovce pravdy. Pythagoras tvrdil, že lidský život se podobá shromáždění při hrách. Vidíme zde ty, kteří přišli, aby hráli („jedni tam přicházejí, aby závodili“), druzí aby obchodovali a třetí, nejlepší, jako diváci. Proč nejlepší?

První dva typy lidí touží po úspěchu a bohatství, diváci jen pozorují, neloví věhlas ani majetek, ale pravdu. Dnes je takové přirovnání velmi aktuální. Filosofie vždycky byla a vždycky bude pravou filosofií pouze tehdy, nebude-li aktivně zasahovat do věcí veřejných, řekněme dnes například - do politiky. Ze své podstaty nemůže čelit tlaku, kterému jsou politicky svázané funkce vystaveny. Tím samozřejmě není řečeno, že by se o politiku nezajímala, ba naopak, uvidíme, že celými dějinami filosofie se táhne myšlenka ideální uspořádání společnosti. (Bylo to vždycky právě filosofické smyšlení doby, které politiku ovlivnilo, avšak nikdy to nedopadlo dobře, stal-li se ideolog filosofických myšlenek zároveň tím, kdo je uváděl do praxe. I proto vznešená myšlenka Platónova, která viděla v čele státu filosofa, je bohužel neuveditelná do praxe, přestože představa je to nanejvýš příjemná.) Tak jako se filosof neumí (ne že by nebyl schopný se tomu naučit, ale zkrátka nechce, má-li zůstat filosofem) pohybovat v politickém prostředí (a teď si opravdu můžeme představit i současnou situaci např. v České republice), tak stejně těžko nakládá s jakýmkoliv majetkem tak, aby dnešní společnosti ekonomů, marketingových taktik a manažerských příruček byl sto konkurovat. Tento fakt mi přináší jednoduchou odpověď na otázky týkající se problematiky majetkového vyrovnání českých zemí s církví. Nikdy jsem nebyla pro, aby se církev vzdala svého majetku. Vždycky jsem věřila a vždycky věřit budu, že dnešní církevní instituce neprahnou po penězích a výdělcích například ze Svatovítské katedrály. Vždyť v čele církve stojí ten nejvhodněji zvolený, Joseph Ratzinger. Příhodně tak ukazuje poslání celé církve, která pozemské statky neshromažďuje, pouze chce uchovávat ty duchovní.

Chrám je pro mě místem, kde zakouším Boží přítomnost, kde se mohu modlit, kde se proměňuje chléb v Boží Tělo a víno v Boží krev. Místo obrovské duchovní síly. Naprosto rozumím postoji bývalého pražského arcibiskupa Mons. Miroslava Vlka, který chtěl Svatovítskou katedrálu navrátit zpět církvi, jako projev úcty k Božímu dílu těch kněží a duchovních, kteří v dobách komunismu utrpěli nemalá příkoří. Nerozumím, že to někomu přijde nelogické. V době, kdy tehdejšímu Československu, mluvíme o období počínající rokem 1948, začaly pomalu docházet síly na to, aby čelilo tlaku komunistického režimu a svůj výdobytek demokratického státu těžko hájilo, to byli právě duchovní, kteří bojovali. Jako bych zde slyšela námitku „Baru, jak prosimtě kněží tehdy bojovali?“ Ano, byl to boj beze zbraní, byl to boj slovem a boj užívající nástrojů filosofických, boj moudrých. Fakticky to byl právě Vatikán, který jakýkoliv příklon k bolševickým režimům odmítl vydáním encykliky Divini Redemptoris za papeže Pia XI. a to ještě dříve než se bolševické ideologie plně projevily, např. v podobě komunismu právě u nás. (O zaprodání se některých kněží komunistického režimu si myslím, že teď nemá smysl hovořit, kdo zná dějiny, jejich princip a smysl, si jistě názor dokáže utvořit a nijak ho nezmate při řešení aktuálních otázek).

Zdá se mi, že když dnes chce stát, aby katedrála patřila lidem, jako by hovořil o jiných lidech, než ke kterým 25. listopadu 1989 mluvil pater Malý na Letenské pláni. A to neříkám s nijakou ironií. Situace mě spíše mrzí. Možná už to jsou opravdu jiní lidé. Já ani mí vrstevníci jsme období mezi léty 1948-89 nezažili. Já se této bolestné zkušenosti našich dějin snažím porozumět. Netuším, čemu rozumějí Ti, co ve Svatovítské katedrále vidí pouze majetek. Kde nacházejí ten symbol České republiky právě v chrámě Sv. Víta? Chrám nikdy nebude pouze studnicí umění, ať už jakkoliv cennou. Chrám bez duše nemůže nic symbolizovat. Tezi, kterou moji krátkou úvahu ukončím, jsem nikdy neměla odvahu sama vyslovit, proto ani teď ji zde nebudu prohlašovat za svoji. Uvádím ji v citaci Davida Petrleho, který v závěru eseje, v níž se věnoval zvolení nového pražského kardinála, otázce navrácení majetku církvím ponechává jeden jediný odstavec, k Svatovítské katedrále říká: „Vyteklo na ní už mnoho krve a ještě vyteče. Stojí to za to? Vzdejme se jí.  Ale musí se to udělat odvážným gestem. Nechť si arcibiskup vezme svoji katedru a těch pár ostatků a přesune je třeba do Týnského chrámu, tedy blíže k lidem. Svatovítské muzeum přenechejme státu. Teprve pak veřejnost pochopí, že katedrálu nedělají kameny mrtvé, ale katedra biskupa a kameny živé.“

 Církev umí bojovat, a bojovat vždycky bude, nikoliv však už zbraněmi a násilím ani vynucováním si něčeho na pozemských institucích, ale myšlenkou, ideou, svou podstatou, duchem. Duchovním svatostánkem bude chrám sv. Víta do té doby, dokud bude místem setkávání lidí s Boží přítomností.