Protože ZOOT je místo, kde si svoje sny můžete dát na tričko, já si tam dala ten svůj: o pravdě, o kráse, o lásce, o myšlení Dostojevského, který ústy pološíleného knížete Myškina prohlašuje, že krása spasí svět. O jaké kráse mluví?

TRIČKO SI MŮŽEŠ KOUPIT TADY

Nepřítomnost krásy znamená nemohoucnost idey

V současné společnosti denně pozorujeme, jak stále více roste rozdíl mezi nárůstem nabídky informací a lidskou schopností si je osvojit a zpracovat, jak vzrůstá potřeba zapomenout, opomíjet celé oblasti a dimenze života. Pro člověka je stále těžší zachytit a uspořádat vnitřní zakoušení v situaci, kdy je neustále pod tlakem nových podnětů (v oblasti kognitivní i emocionální), kterými je zahlcen v bezpočtu nabídek. Z hlediska duchovního tento stav ukazuje na vážný dualismus: z jedné strany na uzavření se do materiálního světa, v němž jsou silně zdůrazňována smyslová přání těla, z druhé strany izolování se do duchovního světa, chápaného okleštěně jako svět psychologicko-intelektuální. Z kulturního hlediska tento stav přinesl způsob uvažování, který je jednoduše zničující - jeho omyl se naplno odhaluje v nepřítomnosti krásy. Jestliže myšlení netíhne k tomu, aby proniklo svět, jestliže si neuvědomuje celistvost, k níž materiální povaha patří, stává se abstraktním, zbaveným života, užitečnm jen pro intelektuální hrátky. Je však velmi nebezpečné, když se vezme se vší vážností, protože působí izolaci pojmů, které z druhé strany působí izolaci od hmotné skutečnosti. Tyto dva způsoby oddělení jednoho od druhého mají za následek ztrátu krásy. Krása je naopak celkovou zkušeností poznání, je výrazem celistvosti, v níž jedna skutečnosti nechává proniknout skrze sebe skutečnost jinou.

Věci směřují k banalitě. Diktatura detailu. Nedostatek krásy je stále ostřejším svědectvím usvědčující náš způsob myšlení. Dva extrémy idelismus a materialismus podněcují vzhledem ke kráse romantismus či fatalismus, navíc sňaly z našho horizontu pravou krásu (Marko I. Rupnik - Integrální poznání, s. 180-183).

Slovo nemůže nebýt v srdci

Co považujeme za hodnotné básnické dílo? Ti, kdo byli vychováni klasickými formami řeckými a latinskými, očekávali, že to, co lze říci v próze, dá se vložit do hexametrů a pentametrů, do strof přesně označených. Starší lidé, vuchování v těchto tradicích, se cíti zklamáni, otevřou-li sbírku moderní poezie. Přesný rytmus není důležitý a rýmy se vypustily docela. Ale jsou-li trpěliví a vza-li li do rukou verše opravdového básníka, zjistí, že za zdánlivým zanedbáním se uměl soustředit na podstatné, co se ostatně formami rytmů a rýmu chtělo vyslovit: objevit kouzelnou moc slova, vzatého třebas i z nárožní souvislosti, stát se symbolem něčeho daleko vyššího, vyjádřit to, co banální významy daleko převyšuje (s.6-7 Špidlík, předmluva k Sycení útešná).

V lásce je rouháním bát se přesycenosti

Skutečná tvořivost, která strhává celý hmotný svět, je ta, která vyvolává, probouzí a podněcuje pochopení pro tajemství. Tvořivost, explicitně intelektuální, musí být neustále podporována skutky lásky, poněvadž nevede-li myšlení k lásce, mnoho k naplnění vlastního života nepřináší. Na příkladu tajemství eucharistie tvořivost nachází formu, jak jednat: obsahuje v sobě určitým způsobem krásu příznačnou pro budoucí svět, krásu jako jednotu ideálního světa a světa hmotného v lásce. (Marko I. Rupnik - Integrální poznání, s. 242-243).

Láska nikdy nepřestává

Je-li láska umění, pak vyžaduje znalost a usílí. První krok k tomu, abychom si uvědomili, že láska je umění, stejně jako je jím život sám; chceme-li se naučit milovat, musíme postupovat stejně jako když se chceme vzdělat v kterémkoli oboru, třeba hudbě, malířství, tesařství, medicíně či inženýrství (s.16).

Bez lásky by lidstvo nemohlo žít ani den. Je to nejzákladnější vášeň, je to síla, která drží lidstvo, rod, rodinu, společnost. Nedosáhnout tohoto splynutí znamená šílenství či zničení - zničení sebe nebo zničení jiných (s. 29).

Láska je láskou díky svě nedořečenosti, díky své paradoxnosti, protože jedno je tu zároveň dvojí. Láska je postojem, orientací, řekli bychom druhem otevřenosti. Láska není plodem, je plozením (s. 132) . Milovat znamená uzavřít závazek a nedostat záruku, dávat se celý v naději, že naše láska vzbudí lásku v milovaném člověku. Láska je akt víry, a kdo je slabý ve víře, je slabý také v sláce. Láska je aktivita. Schopnost milovat vyžaduje stav bdělosti, zvýšené vitality, který může být jen výsledkem tvůrčí a aktivní orientace v mnoha jiných oblastech života. Není-li člověk tvůrčí v jiných oblastech, není tvůrčí ani v lásce (s. 119 Erich Fromm, Umění milovat).