Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Myslet proti duchu doby

21. 5. 2010

 Myslet proti duchu doby

 


ÚRYVKY Z ESEJŮ BOHUMÍRA JANÁTA

 


"Moudrost je duch, který miluje lidi."
 (Kniha moudrosti 1,6)


  Tato rubrika vznikla náhodou a přece jí tu výsadu, být samostaným dílem těchto stránek, musím dát. Ono totiž myslet proti duchu doby není jen tak. Je to umění smíchat zahořklost Děvčátka Nena s radostnou nadějí věčnosti lásky . Je to odvaha vypít Sókratův smrtící jed optimismu. Pro život zasvěcený myšlení je to vítězství idealistů ("A nakonec stejně zvítězí idealisté!"), pro život zasvěcený Bohu, je to vítězství ctností křesťanských (Víra, Naděje, Láska), pro život zasvěcený současnému bytí, je to vítězství Dobra nad Zlem (Uvědomění si, že člověk není stvořen jako bytost tíhnoucí ke zlu, že pouze jeho mylná představa o vlastním štěstí jej vede k  na Dobru parazitujícím činům tvořící Zlo).  
 
        Všechna tato vítězství patří do náruče filosofie. Ona jediná je uměla semknout a uchránit pro dnešního člověka. Ona nikdy nepřestala hledat moudrost. Hledat to, co neuvěřitelně miluje. Filosofie, matka všech vědních disciplín, i když se někdy zdála být slabá a ve své milující věrnosti osaměla, nikdy se své lásky nevzdala. Nikdy nepřestala  milovat moudrost, a nikdy nepřestala milovat hledání moudrosti.  Moudrost totiž není moudrostí, pokud není moudrostí pro současnosti Moudrost vteřiny v horizontu dějin si vyžaduje stálé hledání. Filosofie, jakožto láska k mourdosti, opravdu přetrvává. Jak tedy charakterizovat moudrost? Co hledá filosof? Výstižnou definici lze najít ve Slovníku českých filosofů (Brno 1998):

      Moudrost je integrální, i když transcendentní komponenta lidské dějinné existence a její patrně nejvýstižnější definice se nachází ve starozákonní formulaci „Moudrost je duch, který miluje lidi.“ (Kniha moudrosti 1,6). Pro filosofii konce 20. století není prvořadným úkolem ontologický výklad světa, ten již na pokraj destruktivní absurdity dotáhla matematická přírodověda, nýbrž etická otázka spásotvorného obratu hodnotové orientace lidského nitra, otázka hledání smyslu lidské existence v transcendentní naději spíše než v hektické sekulární seberealizaci, jež zrychleným tempem vybydluje člověku svěřený okruh jsoucího. Filosofie tedy jako na počátku svých dějin stojí v radikální konfrontaci se sofistikou; hledající a čekající otevřenost moudrosti stojí proti věděním, jehož cílem je „realita“, moc, převaha a úspěch a jež je ochotno kdykoliv posloužit právě vládnoucímu duchu doby. Nakolik je třeba promítat horizont věčnosti a transcendence do řádu, harmonie a míru imanence, natolik se úkol myslet proti duchu doby stává základním programem filosofie. Metafyzické rozhodnutí ve směru pravdy se potom v rozměru konkrétní dějinné existence projevuje jako síla odhodlání, vytrvalost čekání a radost naděje.

 

FILOSOFIE A TRANSCENDENTO      


„V nebi je trůn

Pravdy hlavní sídlo

V nebi je trůn

Všem vladařům připomínej!“

Svatopluk Karásek

 

      Jedním z podstatných momentů existenciální situace člověka je uvězněnou v kontextu vlastní doby. Lidská touha po univerzalitě, po srozuměné solidaritě se všemi, kdo v dějinách kráčeli před námi, naráží na ohraničenost naší vlastní zkušenosti, vždyť již autentický prožitek jedné generace je obtížně sdělitelný generaci následující.

      Dokážeme sice psát a hovořit o člověku antickém, gotickém, renesančním, moderním, avšak to, co mocně hýbalo duší těchto lidí v jejich vlastní době, dokážeme pouze vytušit na základě vzácného daru empatie.

      Právě moderní doba, onen limitující kontext naší současnosti, je věkem, v němž vládnoucí duch doby provolává nad hlavami našich současníků své zaklínadlo o věrnosti zemi a o travičském charakteru – jak to vyjádřila Nietzschova metaforika – všech nadpozemských nadějí.

      Je zřejmé, že ten, kdo v sobě nalezne vyznavačskou odvahu a otevřeně prohlásí prioritu hodnot, jakými jsou věčnost, nesmrtelnost, transcendentní království, střetne se s vládnoucím duchem času a svým způsobem zakusí postavení cizince ve vlastní době. Ale což filosofie od dob Sókratových je něčím jiným než právě tímto střetem? Což touha po domově a pocit cizoty není pro člověka základním prožitkem? Což transcendentní vzepětí nepřekračuje sféru homo eoconomicus a homo politicus a nevyjadřuje to nejpodstatnější definic člověka? Což homo metaphysicus přes všechna ta moderní většinová rozhodnutí k radikální konečnosti nedýchá kdesi v hlubokém prostoru duše každého z nás?

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář