Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Ptala jsem se nebe

21. 3. 2010


Ptala jsem se nebe

 

 

 

Ptala jsem se nebe,

 

přece musí na to hledět

 

a s ním i Gabriel anděl sám,

 

co na nebi se děje

 

a není hodno chvál.

 

Kdysi slavná Páně stáj

 

třpytila co zchtěla

 

z bezbranných kapek pár

 

za vystřízlivění z těla

 

nechala snášet z oblaků

 

sto tisíc vloček sněhových,

 

co nemohly už v nebi snít.

 

 

 

Ty teď se musí bát,

 

že žlutá slunce zář,

 

cynická světla tvář,

 

paprsek - první žhář

 

spolkne tím svým masochismem

 

křehkost jejich srdce s anarchismem,

 

že budou černou kočkou,

 

kterou samy v sobě nesou

 

a místo bytí vločkou

 

zkusí, co kde snesou.

 

 

 

Když se ideály pálí,

 

snad jen modré z nebe

 

je to, co jsme si přáli.

 

 

 

Tak nebe, ptám se tebe,

 

zda krást se modrost oblaků

 

smí pro kočky, jež jebe,

 

že nevěří v moc zázraků,

 

a už jen lísají smrad popelnic,

 

by životům snů bílých skic

 

se staly černou přes silnic.

 

 

 

Ale nahoře mi řekli, že

 

prý se v nebi nesmí krást!

 

 

 

Promiň mi to,

 

teď nerozumím, co se děje

 

a už nebudu se ani ptát…

 

Každý západ slunce bude patřit nám.

 

Po cestě k hrobu beznaděje,

 

jež tu místo Tebe bude stát,

 

se hořce skloním dennodenně

 

pokud je to, co sis přál,

 

zdvihnu sklenku rum

 

a piji na ten trůn,

 

jež místo mám tě rád

 

mě nutí žebrat v ráj.

 

K tomu si pustím Tebe,

 

abys křehce na mě hrál,

 

rozechvěl ticha struny,

 

co bodají oku trám.

 

A půjdu světu psát

 

na všechny lidský stuhy,

 

jak z lásky tropím celibát,

 

když neumíš víc, než se bát.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář