Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 



Citáty, aforismy, sentence - I. část


Jde o nějaký citát?, zeptal jsem se.
Jistěže. Kromě citátů nám už nic jiného nezbývá. Jazyk je systémem citátů.
Jorge Luis Borges

Ptahhotep
Nejvyšší evropský soudce, správce královských staveb a vezír předposledního panovníka 5. dynastie Isesiho (2388-2356 př.n.l.), autor nejstaršího, v úplnosti dochovaného mravního naučení Rady do života. V tzv. Ptahhotepově svitku, aby se směl vzdát úřadu pro své vysoké stáří – 110 let.

Buď veselý po celou dobu svého života, nedělej více, než co je přikázáno, a nezkracuj tak dobu určenou k zábavě, duchu se příčí, když se mu bere doba radovánek. Neztrácej tedy ani o hodinu více, než je třeba, péčí o své statky, bohatství se dostaví, i když hovíš svým touhám, naopak z bohatství není prospěchu, když jsou zanedbávány.

Chceš-li si zachovat přátelství v domě, do něhož vcházíš, ať jsi pán, nebo bratr, nebo přítel, všude, kamkoli vstoupíš, chraň se styků s jeho ženami…

Kdo dobře poslouchá, dobře mluví…

…máš mluvit jen tehdy, když víš, že věci rozumíš. Ten, kdo mluví na poradě, má být umělcem, mluvení je těžší než kterákoli jiná práce a jen tomu slouží, kdo je ovládá dokonale

Nebuď pyšný na své vědění, raď se s nevědomým jako se vzdělaným, neboť nelze dosáhnout hranic umění; není umělce, který by byl vyzbrojen dokonalostí ve svém oboru.

Není známo, co se skrývá v srdci…

Nerozšiřuj pomluvu a neposlouchej ji; je to výmysl vášnivce…

To, co stáří působí lidem, jest zlé ve všem všudy.


Šalamoun
(asi 973-933 př. n. l.), judsko-izraelský král příslovečný svou moudrostí, syn Davida a Betsabé, zakladatel prvního chrámu v Jeruzalémě na hoře Moria. Tradice mu připisuje knihu Přísloví, knihu Kazatel, Píseň Šalamounovu (Píseň písní) a Knihu moudrosti, které jsou součástí Starého zákona.

Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového.

Kdo chodívá s moudrými, stane se moudrým, kdežto tomu, kdo se přátelí s hlupáky, se povede zle.

…neboť, kde je mnoho moudrosti, je i mnoho hoře, a čím víc vědění, tím víc bolesti.

Vanitas vanitatum et omnia vanitas. (Marnost nad marnost a vše je marnost)

Viěl jsem všechno, co se pod sluncem děje, a hle, to vše je pomíjivost a honba za větrem.

Zlatý kroužek na rypáku vepře je žena krásná, ale svéhlavá a rozmarná.


Homér
Homéros (asi 8. stole př. n. l.), podle tradice nejstarší řecký epický básník. Připisuje se mu autorství dvou eposů Ílias a Odysseia, které tvořily základ náboženských představ a školního vzdělání ve starověkém Řecku.

Běda! smrtelní zase již spílají bohům. Od nás prý pochází jen všechno zlo! A přece sami, jak berani, hrnou se do vší své bídy!

Hodně mluvit a hodně říkat není totéž.

Chraň se i ty být v ženině područí a nesvěřuj se jí ve slabé chvilce s tajemstvím – řekni jen něco a zbytek zataj!

I na bídu člověk vzpomene rád, když zakusil nesčetně běd a mnohými zeměmi prošel.

I sami věční bozi se nedotknou těch, kdo pod jejich ochranu prchli a zoufale prosí…

Nic není na světě slabšího než muž.

Nic není sladší než vlast a rodiče a na světě širém, i když máš v cizině statky a palác! Nejsi však doma.

V mládí a kráse je zřídka moudrost.

Žebrák, který se stydí, je chudák.

Žena chce vždycky obohatit toho, s kým právě žije.


Ezop
Aisópos, domnělý autor souboru řeckých bajek, patrně bájná postava, i když řecký historik Hérodotos (5. stol př. n. l.) tvrdí, že Ezop žil v 6. stol. a že byl otrokem. Podle tradice pocházel z Frýgie, dlouho žil na ostrově Samu, pro svou moudrost získal svobodu a putoval po Asii a Řecku. Jeho mravoličné příběhy zlidověly a předávaly se s obměnami ústním podáním, kolem roku 300 př. n. l. je zapsal Démokritos Falérský.

Ano, ale lva.
Odpověděla lvice lišce, která se jí posmívala, že rodí pouze jedno mládě.

Hic Rhodus, hic salta. (Zde je Rhodos, zde skákej).
Odpověď „sportovci“, který se po návratu do vlasti chlubil vynikajícím výkonem ve skoku, který by každý Rhoďan mohl dosvědčit. Není potřeba svědectví, když to zde (hic Rhodus) sám můžeš dokázat (hic salta).

Není třeba utíkat, stačí včas vyrazit.

Nespravedlnost, které se dopouštíme, a ta, kterou sami trpíme, není vážena na stejných vahách.

Pokud se příliš pevně chytíš stínu, dávej pozor, aby ti neunikla podstata.

To se ti to lže, když tě nikdo nemůže usvědčit z nepravdy.

Utilus homini nihil est Guam recte loqui. (Nic není pro člověka užitečnější, než mluvit pravdu.)

Žárlivost je štěkání psa, který láká zloděje.


Lao-c´
(6. - 5. stol. př. n. l.), čínský filosof, zakladatel taoismu, je domnělým autorem spisu zvaného Tao-te-ťing ( O tao a te, někdy překládáno O tao a ctnosti), v němž vystupují tři principy jako rozhodující činitelé jsoucna a bytí: tao – cesta (vzniku, vývoje a zániku), te – ctnost (vlastnost – energie), u – wej – podřízenost přírodě, harmonie s tao.

Absolutní dokonalost se zdá být rušivá.

Bezejmenné je počátkem všehomíra; pojmenování je matkou všech věcí. Na počátku všeho existovaly věci pouze fyzicky; určitými se staly až pojmenováním. Proto je pojmenování zrodem.

Co je potlačováno, šíří se. Co je oslabováno, sílí. Co je ničeno, rozkvétá.

K dobrým budu dobrý, k nedobrým budu také dobrý.

Kde je vědění a inteligence, bude také velká faleš a pokrytectví.

Kdo se vyzná v druhých je moudrý; kdo se vyzná v sobě je osvícený. Kdo přemůže druhé je silný; kdo přemůže sám sebe, je velký.

Nejtěžší věci na světě vznikají tehdy, když jsou ještě snadné. Největší věci vznikají, když jsou ještě malé.

Opravdová láska činí člověka odvážným.

Plodit a nevlastnit, tvořit a nepodržovat, vést a neovládat, tomu se říká hluboký Život.

Silní neumírají přirozenou smrtí.

Ve vesmíru se nejměkčí může postavit tomu, co je nejtvrdší.

Vojáci jsou nástrojem zla a má se jich užít jen v nejkrajnějším případě.


Konfucius
Khung-fu-c´(vl. jm. Kchung Čchiou 552-479 př. n. l.)m čínský myslitel, zakladatel konfucianismu. Hlavní ideou tohoto státotvorného učení je předpoklad, že člověk má plnit povinnosti vyplývající z jeho společenského postavení, přičemž vůči bližním má projevovat maximální lidskost (dva hlavní požadavky: 1/ Čeho chceš sám dosáhnout, k tomu dopomáhej jiným; 2ú Co sám nechceš, nečiň druhému).

Dojdou-li někomu síly, znamená to, že se vzdává v půli cesty.

Je lepší rozsvítit byť jen malou svíčku, než proklínat temnotu.

Kdo je přísný k sobě a shovívavý k druhým, neživí v sobě hněv.

Kdo pravdu jen zná, nevyrovná se tomu, kdo ji miluje, a ten se zase nevyrovná tomu, kdo v pravdě žije.

Mudrc hledá všechno v sobě, nerozumný člověk všechno v druhém.

Náš největší úspěch nespočívá v tom, že nikdy neupadneme, ale v tom, že se pozvedneme vždy, kdykoliv padneme.

Oddávat se bádání o nepochopitelném a dělat to, co je neobvyklé, aby o nás pochvalně mluvila příští pokolení – to bych nedělal.

Učení bez myšlení je prázdné, myšlení bez učení je nebezpečné.

Všichni lidé mezi čtyřmi moři jsou bratři.

Vznešený muž (čin-cu) vykoná vždy nejdříve to, k čemu chce nabádat jiné a jeho slova jsou pak ve shodě s jeho činy.

Vznešený muž se vystříhá tří věcí: v mládí, kdy jeho tělesné vlastnosti nejsou ještě ustáleny, se střeží smyslnosti; v letech plné síly, kdy jeho tělesné vlastnosti jsou vyvinuty a ustáleny, vystříhá se sporů; v stáří, kdy jeho tělesné síly upadají, střeží se lakoty.

Zbabělost je, když víme, co máme činit, ale nečiníme to.


Parmenidés
Parmenidés z Eleje (asi 540-470 př. n. l.), řecký filosof, s Xenofanem z Kolofontu bývá pokládán za zakladatele tzv. elejské školy. V básni O přírodě vykládá své názory v podobě zjevení, kterého se mu dostalo od bohyně Spravedlnosti. Pravda je výsledek poznání, kterého dosahuje božská složka člověka – čistý rozum (smyslové poznání vede pouze k nedokonalému zdání smrtelníků).

Nuže, já ti teď povím – a slovo, jež uslyšíš, podrž -,
které lze jenom cesty si mysliti zkoumání všeho:
jedna cesta, že jest a že vůbec nebytí není,
dráha to přesvědčení, neb ono provází pravdu;
druhá pak cesta, že není a že je nebytí nutné.
O této cestě ti říkám, že nelze ji nikterak poznat,
neboť nejsoucí ani bys nepoznal – není to možno -,
ani je nevyslovil, vždyť myslit a býti je totéž.


Aischylos
(525 př. n. l. – 462 př. n. l.), athénský dramatik, autor tragédií, satyrských dramat, pajánů, elegií a epigramů. Zavedením druhého herce do svých her umožnil dialog a dramatickou akci. V úplnosti se dochovalo sedm tragédií: Prosebnice, Peršané, Sedm proti Thébám, Upoutaný Prométheus a trilogie Oresteia

Bázeň vede k zmoudření.

Haplá gar esti tés alétheias epé. (Prostá jsou slova pravdy.)

I stařec je k poučení vždy dost mlád.

Je v povaze smrtelníků kopnout do člověka, když leží.

Kdo pozná potřebné věci, i když ne mnohé, je moudrý.

Kdo však změří pýchu mužů, která nezná míru? Všeho schopnou vášeň ženy, věrnou družku zkázy?

Lidé nenávidí smrt neprávem, je to nejjistější obrana proti mnoha nemocem a svízelům.

Raději nežli prosit o štěstí, které je kdesi v nedohlednu, těším se z toho, co je na dosah. (Klytaiméstra)

Raději proti sobě poštvat celý svět, nežli si znepřátelit bohy.

Strast přijde – buď dnes nebo zítra.

Učiní-li člověk něco z lásky k světu, postará se svět o to, aby to již podruhé nečinil.

Už osud na svém brusu ostří si spravedlivý meč pro nové dílo zkázy.


Hérakleitos
Hérakleitos z Efesu (kol. r. 500 př. n. l.), řecký přírodní filosof. Jako první vyslovil myšlenku, že veškeré dění podléhá jediné zákonitosti: střídání a boji protikladů. Tuto věčnou zákonitost nazýval rozumem (logos), zákonem (nomos) a spravedlností (Diké). Za materiální podstatu světa považoval oheň, který je nositelem rozumu. (Peri fysis, O přírodě).

Cesta nahoru a dolů – jedna a táž.

Charakter člověka je jeho osudem.

Lidská mínění jsou dětské hračky.

Myslet v lásce znamená, myslet jen na ni.

Panta rei. (Vše plyne).

Patřilo by Efeským, aby se všichni dospělí oběsili a zanechali místo nedospělým, protože vyhnali nejzdatnějšího muže Hermodora se slovy: Z nás ať nikdo není nejzdatnější, a když už, tak jinde a u jiných.

Pře je rodičkou poznání.

Vyhnou-li se dobří boji, zvítězí špatní.


Sofoklés
(497/96 př. n. l.), řecký tragik. Omezil úlohu sboru a uvedl na scénu třetího herce. Z více než sto dvaceti dramat se zachovaly: Antigona, Élektra, Král Oidipús, Thrákyňanky, Filoktétés, Oisipús na Kolóně, Slídiči.

A lidské věci churavějí od toho, že lidé léčí všechna zla zas novým zlem.

Co sis sám zavinil, to bolí nejvíce.

Jak bojovat mám – člověk – s božským osudem, když proti hrůzám nepomáhá naděje.

Kde špatně žijí, nejen že nic neslyší, nevidí ale nic, ač jasné věci zří.

Kdo nezakusil to co já, ať neradí.

Kdo za tyranem na návštěvu dochází, je jeho otrokem, byť přišel svobodný.

Kdybychom psy naučili mluvit, ztratili bychom posledního přítele.

Lež nikdy nežije tak dlouho, aby byla stará.

Miluj ženu tak, jako bys ji nenáviděl a nenáviď ji tak, jako bys ji miloval.

Mnoho je na světě mocného, nic však mocnějšího člověka.

Moudrý člověk mlčí o tom, co neví.

Nikdo nemiluje život tak, jako starý člověk.

Pravda je vždy silnější argument.

Vždyť v pustém domě žena smýšlí jako muž.

Život v nerozumu je životem nepříjemnějším.


Empedoklés
Empedoklés z Akragantu (asi 493-433 př. n. l.), řecký lékař a filosof. Své názory vyložil v básních O přírodě a Očišťování, z nichž se dochovaly pouze zlomky. Za neměnný základ všech proměn považoval čtyři živly: oheň, vodu, vzduch a zemi; zastával přesvědčení, že stejné poznáváme stejným: oheň ohněm, zemi zemí, lásku láskou, svárem svár atd.

Akragántští hýří, jako by měli zítra zemřít, domy si však stavějí, jako by měli žít věčně.

Běda, ubohé lidské ty plémě, nešťastné, běda,/ neboť z takových svárů jste vzešli a z takových vzdechů!

Do jaké míry lidé se mění, do té jim ve snu přichází myšlení jiné.

Které části těla se tak navzájem spojily, že se mohly uchovat, z těch se staly živočichové a udrželi se, ježto si jejich části navzájem pomáhaly, takže zuby rozmělňovaly potravu, žaludek ji trávil a játra ji měnila v krev. A lidská hlava sešedši se s lidským tělem působí, že se uchová celek, nehodí se však k volskému tělu a hyne, neboť části, které se nesešly v náležitém poměru, zhynuly.

…pokud zde lidé žijí (alespoň oni to nazývají životem), po tu dobu jen jsou a snášejí dobré i zlé, ale než vznikli a když se zas rozpadli, nejsou ničím.

Protože těžkými hříchy jste stále zmateni v duši,/ nezbavíte již nikdy své srdce žalostných strastí.

Sókratés
(asi 469-399 př. n. l.), řecký filosof, výrazně ovlivnil vývoj antického myšlení. Odpůrce athénské demokracie (neuznával „státem uznávané bohy“ atd, odsouzen k smrti). Sám své učení písemně nezaznamenal, zprávy o něm se zachovaly pouze v dílech jeho žáků (Platóna a dalších). Hlavní teze: Dobro, které je krásné a užitečné, je současně blahem. Lidé jednají špatně jen z omylu, kdo pozná, co je dobré, nemůže být nectnostný.

Člověk má být takový k svému příteli, jaký je sám k sobě. Přítel je on sám v jiné osobě.

Chceme-li se přiblížit pravdě, musíme se v první řadě vzdálit všednímu životu.

Kdo nás nutí násilím, jako by nás zbavoval našich práv, a my ho proto nenávidíme. Jako dobrodince však milujeme ty, kdo nás umějí přesvědčit.

Lidský život není nic jiného, než řetěz zmeškaných příležitostí.

Musíš se snažit vyhnout se svárlivým lidem a vyhledávat lidi soudné, držet se práce, na kterou stačíš, a nepouštět se do takové, která je nad tvoje síly a schopnosti; co děláš, hleď dělat s největší péčí a nadšením. Budeš-li takto jednat, budeš, myslím, nejmíň volán k zodpovědnosti, v nesnázích najdeš nejspíš pomoc a budeš žít bez potíží a bez nebezpečí až do vysokého věku.

Neboť i zde, kde by ses domníval, že je těla nejméně třeba, totiž při myšlení, mnozí nevědí, jak veliký je to nedostatek, jestliže nemají tělesné zdraví.

Nepíši, neboť vím, že listy papyru jsou mnohem dražší než to, co na ně možno napsat.

Nežijeme, abychom jedli, ale jíme, abychom žili.

Orel neloví mouchy.

Pohodlný život a lehko získané požitky ani nepřinášejí tělu prospěch, jak potvrdí každý učitel tělocviku, ani nevštípí duši nějaké hodnotné vědomosti. Naproti tomu vytrvalá námaha připraví k ušlechtilým a dobrým činům, jak tvrdí mudrci.

Scio me, nihil scire. ( Vím, že nic nevím.)

Tělo je nástroj, jehož lidé užívají, ať dělají cokoliv, a je velmi důležité, aby tento nástroj byl dokonale připravený, ať už ho bude použito k čemukoliv.

Život nepodrobený zkoumání nemá cenu žít.

Démokritos
Démokritos z Abdér (asi 460-370 př. n. l.), jeden z největších vzdělanců antické epochy, nejvýznamnější představitel atomismu. V jeho pojetí se dva základní principy (nedělitelné a prázdné) mechanicky spojují a rozdělují; příčinnost ztotožnil s nutností. Zabýval se přírodními vědami, pedagogikou a estetikou. Z jeho díla se dochovaly pouze zlomky, které se týkají především etiky a politiky.

Člověk je vážen nebo nevážen nejen podle toho, co dělá, nýbrž i podle toho, co chce.

Člověk jest svět v malém.

Člověk má poznávat s vědomím, že je vzdálen skutečnosti.

Kdo nemá jediného přítele, toho život nestojí za to, aby byl žit.

Moudrý člověk může jíti do každé země, neboť vlastí dobré duše je celý svět.

Není statečný jen ten, kdo přemáhá nepřátele, ale i ten, kdo přemáhá rozkoše. Někteří lidé vládnou státům a otročí ženám.

Otcovo sebeovládání je pro děti nejlepším poučením.

Pokoušet se učit toho, kdo má o svém rozumu vysoké mínění, je pouze ztráta času.

Stáří je celkové ochromení: všechno má a ve všem mu něco chybí.

Ten, kdo dostane dobrého zetě, najde syna, kdo zlého, ztratí dceru.

Velmi ubližují nerozumným, kdož je chválí.

Hippokratés
(5. - 4. stol. př. n. l.), řecký lékař a filosof. Vycházel z názoru, že nemoc je stav a proces přirozený, zdůrazňoval individuální přístup k nemocnému a stanovil etické nároky na jednání lékařů (tzv. Hippokratovská přísaha). Patrně se svými žáky se podílel na vzniku souboru spisů známého ve středověké Evropě jako Corpus Hippicraticum.

Blouznění spojená se smíchem jsou méně nebezpečná, horší jsou blouznění spojená s vážným hloubáním.

Jediným velkým lékařským umění, je vyléčit pacienta a je lhostejno, jakým způsobem se to podaří.

Každá přílišnost je přirozené povaze nepřátelská.

Kde je láska k lidem, tam je i láska k umění.

Kdykoli se přijme potravy nad přirozenou potřebu, vzniká nemoc, ukazuje to i léčení.

Koho neuzdraví léky, toho uzdraví příroda.

Lékař musí být odpovědný i za to, co mu pacient neřekne.

Medicína je nepochybně nejšlechetnější ze všech umění.

Povstane-li dvojí bolest, avšak ne na témže místě, ta silnější zatemní slabší.

Primum non nocere. (Především neuškodit. – První Hippokratovo přikázání lékaři).

Život je krátký, umění dlouhé, příležitost prchavá, zkušenost klamavá, rozhodnutí obtížné.

Platón
(427-347 př. n. l.), řecký filosof, žák Sokratův, učitel Aristotelův. Za jediné nezprostředkované bytí považoval svět idejí, tj. podstat. Věci jsou jen „stíny“ idejí, skutečnost nelze pravdivě uchopit jinak než rozumem; nesmrtelná duše se rozpomíná na svět idejí, z něhož pochází. Jeho spisy (dialogy) patří mezi nejlepší řeckou uměleckou prózu. (Obrana Sókratova, Gorgiás, Protágoras, Faidón, Faidros, Symposión ad.)

Člověk je nejmírnější a nejbožštější živočich, je-li zjemněn pravým cvičením; pakli žádným nebo klamným, je nejdivočejší ze všech tvorů, jež země rodí.

Demokracie – vláda lůzy – je podřízením rozumu vášni.

Jelikož jsem jeden, je pro mne lepší nesouhlasit s celým světem, než být v rozporu se sebou samým.

K řízení státu jsou způsobilí právě ti, kteří jsou k tomu povolání proti své vůli.

Nikdo neví, co je smrt, a přece se jí všichni bojí, jako by uznávali, že je největším zlem; třeba je pro člověka největším dobrem.

Sebekázeň je společnicí samoty.

Všechno, co chceš, budeš mít, nešťastníče!

Aristotelés
(Aristotelés ze Stageiry (asi 384 – 322 př. n. l.), antický filosof, zakladatel logiky. Žák Platónův, vychovatel Alexandra Velikého. Filosofii dělí na teoretickou (učení o bytí), praktickou (o lidském konání) a poetickou (o krásnu a užitku). Při vzniku věcí působí čtyři příčiny. Příčinou pohybu, řádu a dobra ve vesmíru je tzv. nehybný první hybatel. (Metafyzika, Etika Nikomachova, Poetika ad.)

Člověk a mysl se čistí tragédií.

Jest však třeba dáti přednost věcem nemožným, ale pravděpodobným, před možnými, ale neuvěřitelnými.

Kdo chce správně poznávat, musí nejprve správným způsobem pochybovat.

Kdo pokračuje ve vědách, ale upadá v mravnosti, více upadá, než pokračuje.

Milovat znamená přát bližnímu to, co považujeme za dobré z lásky k němu a nikoli k sobě.

Naděje je sen bdícího.

Nesmí se při každé věci hledat jistota stejně, nýbrž podle toho, co připouští povaha oné věci.

Nic neničí lidské tělo jako trvalá nečinnost.

Platón je mi drahý, ale pravda ještě dražší.

Základní podmínkou dobrého života v obci jest vláda zákonů, nikoli lidí.

Zkušenost, na rozdíl od vědění, ví, ale neví proč.

Epikúros
Epikúros ze Samu (341 – 270 př. n. l.), největší materialistický myslitel helénistické epochy, do deterministického atomismu zavedl náhodou spontánní odchylku (parenklisis), teoreticky tak zdůvodňoval svobodu vůle. Z jeho díla se dochovaly pouze zlomky a tři dopisy, hlavním pramenem pro studium Epikurovy filosofie je Lucretiova báseň De renum natura (O podstatě světa).

Mezi jinými zly chová v sobě nemoudrost také to, že stále ožívá.

Nikdo si nevolí zlo, jestliže je vidí, nýbrž pokládá-li je za dobro ve srovnání s jiným větším zlem. Dá se zlákat a je lapen.

Prožij svůj život v skrytu!

V životě nedělej nic takového, že bys pak musel mít strach, aby se o tom nedověděli tví bližní.

Plautus
Titus Maccius Plautus (kolem 251 – 184 př. n. l.), římský dramatik; za nepochybně pravé je považováno jednadvacet komedií (Amytrión, Pseudolus, Chlubný voják, Komedie o hrnci ad.). Ve svých hrách posiloval komické elementy, zjednodušil kresbu charakterů, zavedl zpěvní árie a bohatší metrickou instrumentaci (verš v dialogu se mění podle charakteru scény apod). Jako hlavní motiv nejčastěji volil překážky v lásce (Komedie oslovská ad.)

Dělej, děláš-li něco.

Dobrý úmysl je ve špatné věci polovičním zlem.

Hněv milujících je obnovou lásky.

Jestliže se ti podařilo ovládnout vášeň dříve, než ovládla tebe, pak se můžeš radovat.

Kdo pro ctnost na smrt vydán je, ten nezemře.

Starý přítel nejlepší.

Tvrdím, že mrtev je ten, komu odumřel stud.

Ježíš Sírach
Jéšúa, syn Eleazara, syna Sírá´ova (3. – 2. stol. př. n. l.), vzdělaný židovský učitel žijící v alexandrijské diaspoře, autor starozákonní knihy Sírachovcovy (Ecclesiasticus).

Každý živočich miluje sobě podobného a každý člověk svého bližního. Všechno tvorstvo se sdružuje podle svého druhu a člověk přilne k sobě rovnému.

Kdo miluje nebezpečí, zahyne v něm.

Nepoddávej se ženě celou svou duší, aby ona nakonec neovládla tebe.

Pýcha člověka začíná tím, že odpadne od Hospodina a odvrátí své srdce od toho, kdo je jeho tvůrcem. Neboť původcem pýchy je hřích, a ten, kdo se jí drží, přivodí záplavu zkaženosti.

Raději budu bydlet se lvem a drakem, než bydlet se zlou ženou.

Z poraněného oka vytrysknou slzy, ze zraněného srdce vzejde zkušenost.

Cicero
Marcus Tullius Cicero (106-43. př. n. l., zavražděn), římský řečník a politik, vystupoval jako obhájce oligarchické republiky. Zabýval se mj. problematikou ideálního státního zřízení a etikou; tvůrce latinské filosofické terminologie. Jeho dílo dovršuje syntézu řecké a římské kultury a ovlivnilo vývoj evropské prózy a filosofie. (O státě, O zákonech, Řeči proti Catilinovi, Akademika ad.).

Často nemá člověk většího nepřítele než sebe samého.

Čím je kdo lepší, tím méně je schopen podezírat jiné ze špatnosti.

Čím výše stojíme, tím pokorněji si počínejme.

Činy moudrých lidí diktuje rozum, méně moudrých zkušenosti, nevědoucích nutnost, činy zvířat příroda.

Dům spiro, spero. (Dokud dýchám, doufám.)

Kéž bych mohl tak snadno najít pravdu, jako usvědčit lež.

Malo cum Platone errare, Guam cum aliis recte sentire. (Raději se chci s Platónem mýlit, než mít s jinými pravdu.)

Máš-li knihovnu s výhledem na zahradu, co ti ještě schází?

Největší vinu má ten, kdo nechce slyšet pravdu.

Nic není tak typické pro přízemního a omezeného ducha jako láska k majetku.

Caesar
Gaius Iulius Caesar (100 – 44 př. n. l.), římský státník, vynikající vojevůdce, mimořádně nadaný spisovatel a výtečný řečník. Jeho sloh byl úmyslně prostý, bez rétorických ozdob, a přesto umělecky velmi cenný (teoreticky se zabýval otázkami jazyka). (Zápisky o válce galské; Zápisky o válce občanské).

Co chceme, tomu také ochotně věříme, a doufáme, že si i ostatní myslí, co si myslíme sami.

Čeho se bojíš? Vezeš Caesara a jeho osud!
(Slova k lodivodu Amiclovi, cestou k břehům Malé Asie.)

Et tu, Brute, mi fili? (I ty, Brute, můj synu?)
(Údajná poslední slova, pronesená k Markovi Iuniovi B. (který od mládí patřil mezi nejbližší Caesarovy přátele) když jej v senátu spatřil mezi svými vrahy.)

Charakter ženy se pozná podle toho, k čemu dává svolení.

Mohu milovat jen tam a tehdy; pokud tím mohu zároveň někoho učit.

Nejednou se stává, že s rozkoší ubližujeme právě těm, které milujeme.

Není méně hodno vojevůdce vítězit rozvahou než mečem.

Veni, vidi, vici. (Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem.)
(Po vítězství nad pontským králem Farnakem u Zely r. 47 př. n. l.)

Publilius Syrus
Publilius Syrus (1. stol př. n. l.), pocházel ze syrské Antiochie. V době Caesarově vynikal jako herec a skladatel mímů (krátkých komických improvizovaných výstupů, které prózou nebo veršem zobrazovaly život prostých lidí). Z jeho díla se dochovala především sbírka sedmi set sentencí vybraných z jeho skladeb, která patřila k oblíbené četbě ve středověku.

Ach, jaká bída, zestárnout ze strachu.

Je vinen dvojnásob, kdo se za své provinění nestydí.

Kdo rychle odsuzuje, není dalek toho, aby odsoudil rád.

Lépe se ctí něco ztratit, nežli s hanbou vyzískat.

Zakořeněné chyby snášíme, nové káráme.

Zlý člověk vždy živí svůj hněv.

Vergilius
Publius Vergilius Maro (70 – 19 př. n. l.), římský básník, přítel Maecenatův. Do římské literatury po vzoru Theokrita zavedl bukolickou poezii (Zpěvy pastýřské). Hrdinským eposem Aenesis (nedokončeno) navázal na eposy homérské a vytvořil národní epos oslavující římskou historii a rod Augustův. (Georgika, č. Zpěvy rolnické; Culex, u dalších děl je autorství sporné.

Flectere si nequeo superos, Acheronta movebo. (Nemohu-li pohnout nebešťany, pohnu Acherontem).
(Tj. peklem, Acherón je podle řecké mytologie jedna z pěti řek v podzemní říši mrtvých – podsvětí.)

Omnia vincit amor et nos cedamus amori. (Láska vše přemáhá, i my se poddejme lásce.)

Snadný je sestup do podsvětí.

Šťasten, komu se dostalo poznání příčiny věcí.

Trahit sua quemque voluptas. (Každého táhne vlastní rozkoš.)

Zvítězit mohou ti, kdo věří, že mohou.

Horatius
Quintus Horatius Flaccus (65 – 8. př. n. l.), významný římský básník, který tvořil, jak se učí, nikoli z živelného citu, nýbrž na podkladě reflexe a zkušeností. Jeho styl je hutný a výrazný. Forma jeho lyrických strof se stala na dlouhá staletí závaznou. (Carmina, č. Básně, někdy překl. jako Ódy; Epistule, č. Dopisy, např. Ad Pisones, List Pisonům, někdy pod názvem De arte poetica, O umění básnickém.)

Málo potřebuje ke štěstí, komu na prostém stole třpytí se solnička z dob jeho rodičů.

Mám odpor k davům, straním se všednosti.

Náladu ovládej: pokud neposlouchá, vládne.

Nic není krásné ze všech stran.

Překážky v nás vyburcují vlohy, které by v nás za příznivých okolností zůstaly dřímat.

Pokolení našich rodičů, horší než dědů, zplodilo nás ještě horší, a my brzy zplodíme potomstvo ještě zkaženější.

Pulvis et umbra sumus. (Jsme prach a stín.)

Za tím kráčí Smrt, kdo z boje utíká.

Zlo nelze odstranit zlem.


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář